Uzdravení, uzdraviti, uzdravování, uzdravovati: *Lékař, *Lékařství. *Nemoc. Nemoci byly ve starověku a také ve starém Izraeli uváděny v souvislost s působením démonů. Snad právě proto na př. malomocenství a různé pohlavní choroby činily člověka kulticky nečistým. Záhy však byla nemoc uváděna také v souvislost s hříchem a tudíž i s Bohem; Bůh nemoc dopouštěl anebo ji sesílal jako trest, takže byla chápána jako projev Božího hněvu [sr.
Exod 15:26]. Zvláště žalmy jsou svědectvím o této předpokládané souvislosti, i když snad někde jde o obraznou mluvu [Ž 32; 38; 51; 88; 91; 107,17-22]. Ale i tato obrazná mluva ukazuje na to, že mezi tělesnou nemocí a duchovním stavem byla uznávána jakási tajemná souvislost. Povrchní odvozování každé nemoci a každého utrpení z hříchu je odmítáno v knize Jb, ale záhada nemoci zůstávala nevyřešena a stala se předmětem mnohých bolestných úvah. Zvláště malomocenství bylo pokládáno za ránu a potupu od Hospodina, jež je srovnávána s plivnutím otce do tváře vlastního dítěte [
Num 12:14]. Byl-li si nemocný vědom viny, snažil se ji odstranit pokáním a tím přivodit uzdravení [
2Sam 12:15nn ;
2Sam 24:14nn]. Byla-li nemoc odvrácena, překypoval žalmista vděčností k Bohu. Byl přesvědčen, že s odvrácením nemoci se obnovila opět Boží přízeň k němu. Svědčí o tom i žalm, připisovaný králi Ezechiášovi [
Isa 38:10 -
Isa 38:20;
2Kgs 20:1nn]. Pozdní židovství vytvořilo celou soustavu hříchů a jejich následků v podobě různých nemocí [sr.
John 9:2], celkem však se ujímal názor o výchovném působení nemoci.
Poněvadž se uznávala souvislost mezi nemocí a hříchem, byl za jediného pravého lékaře pokládán Bůh sám [
Gen 20:17;
Exod 15:26;
Deut 32:39;
2Chr 16:12;
Ps 103:3]. K němu se obracel nemocný o pomoc v modlitbě [
Num 12:13;
2Chr 30:20] buď v kultickém shromáždění [
Ps 5:4 ,
Ps 5:8 ;
Ps 28:2 ;
Ps 38:7nn ;
Ps 42:10 ;
Ps 88:14] anebo i soukromě [
Gen 20:17; Ž 6; 16,10; 30,3; 32,3n; 38; 41,5; 51,9n; 103,3; 107,17nn; 147,3]. Na modlitbu Bůh uzdravoval a křísil mrtvé [
1Kgs 17:20nn;
2Kgs 4:33nn] anebo nařídil prostředky, jež vedly k uzdravení [
Num 21:8n; 2Kr 5]. Někdy dal svou uzdravovací moc ,muži Božímu‘, prorokovi [
Isa 38:21]. Podle
Ps 107:20 posílá Bůh své slovo, které uzdravuje. Předpokladem ovšem byla náprava života v poslušnosti a pokání [
Exod 15:26]. Proto právě kněží se zabývali lékařstvím, především měli jakýsi kulticko-zdravotní dozor [
Lev 13:49nn ;
Lev 14:2nn; sr.
Matt 8:4;
Luke 17:14]. Je nasnadě, že se u Izraelců povolání lékařské nemohlo vyvinout tak jako u jiných národů právě proto, že nemoc byla pokládána za trest Boží. Ale u
Jer 8:22 slyšíme o lékařství v Galádu. Nejspíše toto místo vynikalo v přípravě různých mastí, olejů, lékařských prášků [*Apatékář].
Nemoc bývá také obrazem mravního a duchovního stavu člověka anebo všeho lidu. Ale Bůh i tyto ,nemoci‘ uzdravuje [
Isa 19:22 ;
Isa 57:18n;
Hos 6:1 ;
Hos 7:1 ;
Hos 11:3 ;
Hos 14:4;
Jer 3:22 ;
Jer 17:14 ;
Jer 30:17]. Předpokladem i tu je odpuštění hříchů [
Ps 6:3 ;
Ps 30:3 ;
Ps 41:5 ;
Ps 103:3;
Isa 6:10], takže uzdravení a milost Boží se stávají souznačnými pojmy [
Ps 60:3nn ;
Ps 147:3;
Isa 61:1]. Jde totiž o obnovení obecenství s Bohem a z tohoto obecenství plynoucí pomoci. Bůh zřídil k této ,lékařské‘ službě proroky, pastýře. Někteří z nich zklamali [
Jer 6:14;
Zech 11:16], ale jednou přijde jedinečný *Služebník Hospodinův, plný jeho Ducha, jehož úkolem bude obvazovat zkroušené srdcem [
Isa 61:1], ano, vzít na sebe nemoci a svou zsinalostí způsobit uzdravení [
Isa 53:5;
1Pet 2:24]. Tak vyvrcholila sz představa o Hospodinu jako uzdravujícím Lékaři.
I v NZ-ě se shledáváme s běžným tehdy názorem, že nemoc souvisí s démony [
Matt 12:22;
Luke 13:11;
1Cor 10:10;
2Cor 12:7;
Rev 16:2] nebo s činností-anděla Páně [
Acts 12:23], který ovšem měl i prostředky k uzdravování [
John 5:4]. I v NZ-ě nemoc nějak souvisí s hříchem [
Mark 2:5;
John 5:14]. Ježíš ovšem ulomil osten farizejskému názoru o tom, že každá nemoc je následek hříchu. Zná nemoci, jež mají zjevit na nemocném Boží skutky [
John 9:3n] a přivést k pokání [
John 11:4, sr.
Luke 13:1nn;
Rom 8:28;
2Cor 4:17 ;
2Cor 12:7nn]. Nemoc je NZ-u zlo, jež odporuje Božímu stvořitelskému řádu. Proto je stavěn milosrdný Samaritán, obvazující rány, za příklad, hodný následování [
Luke 10:34nn], a lékař Lukáš je milým průvodcem Pavlovým [
Col 4:14]. Sám pisatel
1Tim 5:23 dává lékařské rady a Ježíš jako lékař se pevně vtiskl v paměť současníků. Uzdravování bylo jednou z hlavních jeho činností, takže se zdá, že kázání evangelia a uzdravování patří v nz pojetí dohromady [
Matt 4:23 ;
Matt 9:35;
Luke 5:17 ;
Luke 6:19;
Acts 10:38]. Ježíš se sám nepřímo označuje za lékaře [
Mark 2:17;
Luke 4:23] a nebylo nemoci, která by se vymykala z jeho uzdravovací moci [
Matt 4:24 ;
Matt 8:6n ;
Matt 12:15 ;
Matt 14:14 ;
Matt 15:30 ;
Matt 21:14;
Mark 3:10;
Luke 5:15 ;
Luke 6:18n;
John 5:1nn].
Matt 8:16 rozeznává dva hlavní druhy Ježíšovy lékařské činnosti: především vymítal ďábelství a pak uzdravoval všecky tělesné neduhy, a to většinou rozkazujícím slovem [
Matt 8:9 ,
Matt 8:13;
Mark 1:25 ,
Mark 1:27 ,
Mark 1:41 ;
Mark 2:10n ;
Mark 7:34], dotekem [
Mark 1:41], uchopením za ruku [
Mark 1:31 ;
Mark 5:41;
Luke 14:4, sr.
Acts 3:7], vkládáním rukou [
Mark 5:23 ;
Mark 6:5 ;
Mark 7:32 ;
Mark 8:23 ,
Mark 8:25;
Luke 4:40 ;
Luke 13:13], na dálku [
Matt 8:5nn ;
Matt 15:21nn;
Mark 7:30;
Luke 7:10;
John 4:46nn]. Někdy užíval prostých lidových prostředků [
Mark 7:33 ;
Mark 8:23;
John 9:6]. Ojediněle se mluví o tom, že nemocní byli uzdraveni pouhým dotekem jeho roucha [
Mark 3:10 ;
Mark 5:28 ;
Mark 6:56;
Luke 6:19 ;
Luke 8:44n].
Badatelé si dali práci, aby našli obdobné případy uzdravování jak v rabínské, tak v egyptské a řecké literatuře. Ale obdoby jsou jen vnějškové. Ježíšovo uzdravování také nepochopíme, budeme-li je vykládat psychologicky podle obdoby moderní psychotherapie. Nešlo vždy jen o duševně choré. Ježíš uzdravoval proto, že jím jako Mesiášem se vlomilo království Boží do tohoto světa [
Matt 8:17, sr.
Isa 53:4;
Matt 11:5, sr.
Isa 35:5n ;
Isa 61:1;
Matt 12:28;
Luke 17:21], jež znamená odstranění všeho zla ať duchovního, duševního nebo tělesného. Proto lámal satanskou moc [
Matt 12:14 -
Matt 12:22;
Mark 1:34 ;
Mark 3:10n;
Luke 4:40n], proto uzdravoval jako vtělení a zjevení svaté Boží lásky všude tam, kde viděl skutečnou bídu. Jeho uzdravování bylo výrazem Božího slitování a milosrdenství, jež si nedaly překážet předpisy o svěcení soboty [
Matt 12:10nn;
Mark 3:2n;
Luke 6:7nn ;
Luke 13:14;n 14,3n]. Nešlo mu přitom o zvýšení popularity [
Mark 1:44 ;
Mark 3:12 ;
Mark 5:43 ;
Mark 7:36 ;
Mark 8:26], ale o *znamení, že s ním skutečně přišlo ,odpočinutí' království Božího. Jeho uzdravování nebylo samoúčelem, nýbrž odkazem a podnětem k životnímu obratu. Jinými slovy: jeho uzdravování se dala v rámci péče o duši jednotlivce [
Mark 5:15;
John 5:14] anebo celé skupiny posluchačů [
Matt 9:1nn ;
Matt 12:9nn]. Proto Ježíš někdy nejprve odpouští hříchy a potom uzdravuje [
Matt 9:2nn], jindy napřed uzdravuje a pak utvrzuje víru ve své mesiášství [
John 9:35nn, sr. 2,23. Je příznačné, že řecké sózein (= zachrániti, spasiti) lze překládati výrazem spasiti i uzdraviti,
Matt 9:22;
Mark 5:23 ,
Mark 5:28 ;
Mark 6:56;
Luke 8:48 a j.]. Ovšem víra v božskou moc Ježíšovu, osobní důvěra v něho, pokorné očekávání na něho, sebeodevzdání do Boží lásky a poslušnost byly předpokladem Ježíšova uzdravování [
Matt 8:5nn ;
Matt 15:28;
Mark 5:36 ;
Mark 9:23n ;
Mark 10:52;
Luke 7:50 ;
Luke 17:19]. Kde nebylo víry v jeho mesiášské poslání, tam nemohl ani Ježíš učiniti žádného *znamení [
Mark 6:5, sr.
Matt 17:16n]. Evangelia pak nenechávají pochybnosti o tom, že za uzdravováním Ježíšovým stála jeho modlitební důvěra ve všemohoucnost a lásku Boží [
Mark 7:34 ;
Mark 9:29, sr. 11,23].
Poněvadž Ježíš přinesl dobu spásy - proto byl i lékařem - a poněvadž jeho učedníci měli svědčit o tom, co se stalo se světem příchodem Ježíše Krista, je samozřejmé, že i oni byli vybaveni uzdravovací mocí [
Matt 10:1 ,
Matt 10:8;
Luke 9:1 ;
Luke 10:9]. Už za jeho pozemského života se tak stali svědky blížícího se království Božího [
Mark 3:14n ;
Mark 6:7 ,
Mark 6:13]. Měli rozkaz, aby tuto svou činnost konali zdarma [
Matt 10:8n], ale varuje je před duchovním sebevědomím [
Matt 7:22] a ukazuje, že nikoli mimořádná moc, nýbrž její příčina [»jména vaše napsána jsou v nebesích«] má být předmětem jejich radosti [
Luke 10:20]. Apoštolská doba převzala Ježíšův boj proti jakémukoli zlu, tedy i proti posedlosti a nemocem. Apoštolově při této své činnosti nejen napodobovali Ježíše, ale uzdravovali v jeho jménu [
Acts 3:6 ;
Acts 4:22 ;
Acts 9:34; sr. 19,13nn]. Uzdravoval Petr [
Acts 5:14n] i Pavel [
Acts 14:8nn ;
Acts 28:8n], i evangelista Filip [
Acts 8:7]. I pro ně bylo uzdravování znamením přítomnosti Božího království, jež podporovalo kázání evangelia a potvrzovalo víru [
Acts 2:43 ;
Acts 5:12 ;
Acts 6:8 ;
Acts 14:3 ;
Acts 15:12;
Rom 15:18n;
2Cor 12:12]. Pokládali tuto moc za dar vyvýšeného Krista [
Acts 3:16 ;
Acts 9:34] a zvláštní charisma, jež nebylo dáno všem [
1Cor 12:9 ,
1Cor 12:28 ,
1Cor 12:30]. U
Jas 5:14nn je mazání olejem udáno jako léčící prostředek [sr.
Mark 6:13], ovšem za předpokladu modlitby [sr.
2Cor 12:8]. Ve dvou případech čteme také o lidovém názoru, že pouhý stín [
Acts 5:15] nebo šátek [
Acts 19:12] apoštolův stačil na uzdravení. Ale to jsou ojedinělé případy, jež naznačují, jaká moc byla přisuzována kazatelům evangelia. Nikde však v NZ-ě nečteme, že věřící jsou chráněni před nemocemi. Naopak se počítá s nemocí i u věřících [
Jas 5:14nn;
Phil 2:26;
2Tim 4:20].
Obrazně se mluví o uzdravování těch, kteří jsou v nebezpečí, že ztratí víru v Boha pod tlakem utrpení.
Heb 12:12n vyzývá údy sboru, aby takové svou vlastní vytrvalostí udrželi na nohou a snažili se vyléčit jejich malomyslnost [sr.
Heb 3:12n;
Luke 4:18].
